Čím se liším...

Tak jsem čím dál tím víc znechucen tím, co se děje na silnicích. Cestování autem je dnes poměrně riziková záležitost, pro nás „normální“ lidi. Není divu, nálada ve společnosti je hrozná, politická scéna je zralá na defenestraci alespoň z posledního patra budovy Motokovu, vyhlídky jsou nevalné, a to i přesto, že na každém kroku slyšíme jak se máme dobře.
A toto napětí se přenáší za volanty aut, spěch, nervozita, vypočítavost, kde a jak být dřív, jak a koho předběhnout, předjet. Nenahrává tomu ani skutečnost, že my češi si o sobě myslíme, že v některých věcech jsme mistři světa... Každý by mohl z fleku trénovat reprezentaci, a to jak hokejovou, tak i tu fotbalovou. A jestli si o něčem myslíme že opravdu umíme, tak je to jezdit autem... Ono tomu tak i v mnohých případech je, ale bohužel ne ve všech. Pryč je doba, kdy nehodovost můžeme svádět na přesednutí ze 120cýtek do často 2litrových a i silnějších vozů. Doteď jsem mluvil jako „my“, protože až sem do této skupiny patřím, ale dál ne. Jsem jiný. A víte čím? Mám strach a vím, že nejsem nesmrtelný... Ano, za volantem mám strach, o sebe, o osoby které vezu a za které tedy zodpovídám, a v poslední řadě mám strach o auto, které je mým majetkem.
Skupin nebezpečných řidičů je hodně, pokusím se zde některé zmínit, pokud na někoho zapomenu, omlouvám se ;-)
Řidič služebního vozu – ten nemá strach o auto, které není jeho majetkem, a které když rozstřelí, dostane nové. Nejhorší jsou různě spediční firmy, ať už DHL, nebo i jen dopravní vozy ČSA. Co ty dokáží na Evropské v Praze, to trumfne snad jen „letišťáckej taxikář“, větší hovado (pardon za ten výraz, ale kdo ho jednou potkal, dá mi za pravdu) snad není.
Řidič autobusu – paradoxně často ve věku 45 a výše, takže žádný nevylítaný mladík jak by někdo mohl čekat. Mají za sebou milióny bez nehod, a když vám přilepí několikatunový autobus na kufr, dokáže znervóznět i ten největší flegmatik...
A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Nemylte se, i já mám rád rychlou jízdu, a občas se neubráním sešlápnutí plynového pedálu o něco víc, než by zrovna bylo potřeba. Ale... Ale bohudík, ne bohužel, ale opravdu bohudík už jsem boural. A jsem zato rád. Potřeboval jsem to. Bylo to v době, kdy jsem si začínal myslet, že patřím do té skupiny nesmrtelných. Naštěstí kromě pár boulí, modřin a zmačkaného plechu se nestalo nic víc, dál chodím a tak, když zase jedu, třeba někde kde to znám i poslepu, blíží se horizont, za který bych se dříve vřítil i více jak 100 km/h, přistihnu se, jak sundám nohu lehce z plynu, a teprve když vidím kam vlastně vjíždím, vracím nohu zpět na pedál...
Tím se myslím liším od většiny vrahů, kteří dál beztrestně brázdí silnice v Čechách.